Dlouho jsem nebyl v zimních horách, tak hledám kopec co by stál za to. V hlavě mi utkvěl název Watzmann. Koukám kde to je a co by tam šlo. Kopec je to pěknej, je to kousek a o zimním průstupu „malou“ východní stěnou jsem nic nenašel, o to lákavější výzva to je. Navíc chci spojit skialpy s lezením a to cesta Wiederroute ve východní stěně Watzmann Mittelspitze dovoluje. Parťák Ondra se pro akci nadchnul celkem rychle, počasí na prodlouženej víkend hlásaj luxusní, ženy souhlasí nebo neodporují co víc si přát. Doplní nás ještě kámoš Bublis, kterej má čistě skialpovej plán, kroužit kolem kopce.
Kolem jedenácté večer přijíždíme na parkplatz Hammerstiel. Dáváme pivko na dobrou noc, rozdělujeme a balíme cajky, kterých je trochu méně než jsme původně plánovali. Původní plán byl dvoudenní s bivakem v boudě na vrcholu Hocheck, ale podle letních časů z topa cesty (4h nástup, 4h ve stěně, 4h sestup) jsme to přehodnotili na jednodenní akci. Nahoru po sněhu přeci budem rychlejší, sestup prosvištíme na lyžích a v neděli bude ještě čas na ledy po cestě domů. Budík zvoní v pět, dáváme kafe něco málo k jídlu, ještě nás zlákají právě otevřené záchody a po šesté vyrážíme. Lyže nasazujem kousek za parkáčem, sněhová podmínka dole není ideální, ale na postup nahoru stačí. Po čtyři a půl hodině a 1300 vejškovejch metrech jsme pod nástupem. Bublis se odděluje směrem do sedla mezi velkým a malým Watzmannem. Předběžně se dohadujem, že se zkusíme sejít na Watzmannhausu. Bublis nezklamal a posílá nám do ani ne půlky stěny parádní fotku s pivkem ze zahrádky u Watzmannhausu, už v jednu hodinu.
Místo hůlek cepíny, lyže na bágl, ověsit se matrošem a hurá do prvních délek. Jdeme s lanem, když to jde tak s průběžným jištěním. První délka je jediná na slunci, který fakt peče, takže sníh teče jak na jaře. Trochu jsme doufali že s orientací nebude problém v létě je cesta často lezená. Psali něco o mužicích, značkách, řetězech a taky jsem čekal ňákou tu skobu nebo hotovej štand. Nic z toho se nekonalo krom dvou nejtů na nástupu, který nás namlsaly. Následující traverz po zasněžených policích s bídnou možností zajistit nebyl úplně příjemný, obzvlášt když se sníh boří, sype a moc opory pro nohy nedává.
Od konce traverzu nastoupám asi dvě délky na začátek hlavní rampy. Dobírám Ondru, kterého jsem po většinu času moc neviděl, zato jeho pestrou slovní zásobu jsem vstřebával plnými doušky. Rampa je nakonec docela široká a nekonečná, žádnej firn se nekoná zato parádní prašanový podmínky, škoda že jdem nahoru a lyže jsou na báglu. Cepíny měním zase za hůlky, po kolena někdy víc dupu jak králík v období největšího páření, kterýmu občas dojde dech a jediný co je pořádně rozmrdaný jsme my dva. Sněhová podmínka se bohužel nemění, taky tempo má snižující frekvenci, první rampa nám vzala dost sil. Náš postup ve stěně vypadá dost podobně jako přístup pod stěnu na lyžích, stylem CIK CAK to znamená, že moc nestoupáme zato dupem první ligu, kde jakej králík by nám záviděl.
Dost bylo králíků, se soumrakem se dostáváme na konec druhé, možná třetí rampy, únava je znát. S nadějí koukáme za hranu, že uvidíme lepší terén na vrchol, ale přichází zklamání. Skalnatá šlichta bez možnosti za něco slanit, nad námi skála s boulderem na další rampu bez možnosti zajistit a jistoty kde rampa končí, také nejistotě pokračovat dál. Obě možnosti zavrháváme, když pominu možnost zavolat vrtuli, která hlavou taky prolítla, ale jsme v Německu ne ve Francii a navíc nemáme signál. Volíme variantu sestoupit po nestabilním sněhu s jištěním přes hřebenovou převěj a pak natraverzovat do další sněho-skalní stěny pod námi po který by to mělo pustit dál.
Prvním traverzem jsem se zasek ve skále, kde to nešlo dál, další trochu níž už mě pouští na sněhové pole, kde už po tmě dobírám Ondru. Stěna se zdá nekonečná podle GPS jsme ještě třista vejškovejch metrů pod vrcholem, to nám moc morálu k postupu nepřidává. Oba jsme dost prošitý, začínáme každou délku štandovat, nohy se motaj, když se zastavím je mi na blití. Voda nám došla, poslední hlt šetříme na vrchol. Počasí je naštěstí při nás, jasno, bez větru a měsíc skoro v úplňku svítí jak obří lampa na zdi. Po pár délkách se konečně dohrabáváme na vrcholový hřebínek a je jasný, že jsme dobře. Závěrečnej vrcholovej boulder přes jeden nejt a jsem u kříže, kde dobírám Ondru, s težkým úsměvem si vítězně podáváme ruce.
Vrcholem bohužel náš super vejlet zdaleka nekončí, na hodinkách mám 23:00 to je krásných dvanáct hodin ve stěně, šestnáct i s nástupem, jen dvakrát tolik co psali v létě. Zhltnem zbytek tyčinek, vody a vyrážíme hřebenem směr Hocheck, kde jsme se mohli parádně vyspat nevymyslet náš jednodenní výstup bez spacáku a vařiče. Pod sněhem naštěstí nacházíme řetězy tím máme jistotu správného směru a je čeho se držet. Ondrovi dosvítila čelovka, tak z toho má o to větší bojovku, ale síla svitu měsíce ho trochu zachraňuje. Hřebínek je zase delší než jsme čekali jak jinak, zabral nám krásný dvě hodiny. V jednu ráno nechtěně světlem a cinkáním matroše budíme asi tři němce v bivak boudě na Hochecku. Ptaj se, jestli jsme ok a jestli tam budem spát, aby se porovnali a vešli jsme se. Říkám, že jsme kaput a že nemáme spacáky tak asi ne, že to proberu s freundem, až doleze. Němec se moc netvářil, že by si mě vzal do spacáku tak jsem pro variantu sejít dalších osmset vejškovejch metrů na Watzmannhaus, kde by měl být winterraum s kamny, postelemi a dekami.
Ondru láká více varianta německé čtyřky, ja mám jasno, že ani tři němci mi nevysuší ten bazén v botech co mám, ani mi nebudou žužlat prsty na nohou celou noc tak aby mi neomrzly. Zkouším vyhecovat Ondru k dalšímu pochodu smrti, mezitím prosíme němce o vodu. Dostáváme asi půl litr, k tomu dva mini salámky a sušenku. Německý proviant nám vrátil krev do žil, balíme lano a cajky, s díkem se loučíme a mizíme za hranou s vidinou spánku v posteli a pod dekou. Na ceduli u bivaku psali dvě hodiny k Watzmannhausu, opět nevěřícně koukám, ale po dvou hodinách zombie chůze s občasným mezispánkem na šutru, ceduli dávám za pravdu. Winterraum je plnej, jsme tu ve tři ráno. Sedáme na lavice u vyhaslých kamen, sundaváme vercajk a přeskáče, dalších pohybů nejsme schopni. Špičku vnitřní botičky mám zalitou v ledu, prsty jsou naštěstí ok. Plán byl rozdělat oheň v kamnech, ze sněhu rozpustit alespoň litr vody, tu do sebe dostat. Síla na to nepřišla ani na jednoho z nás, pouze beznadějná hibernace po lavici. Nakonec pijeme někomu půlku vody z hrnce na kamnech, do které dáváme magnézko co jsme našli na stole.
Po lehké potyčče s právě probuzenýma polákama, kteří se akorát chystali na kopec a moc nepochopili náš stav, uleháme na jejich místa pod všechny deky co najdeme. Ráno se v boudě kolem sedmé probouzíme uplně sami, všichni zmizeli na kopec. Roztopíme zbytkem dřeva kamna, rozpouštíme sníh na vodu, dosoušíme pár věcí a valíme posledních tisíc vejškovejch dolů k autu. Kousek pod chatou nasazuji lyže, přeci když jsem je přetáhnul přes celej kopec, tak se musím aspoň kousek svézt, ikdyž nohy už moc neposlouchají. Ondra to hrdě dává pjéšo až k autu. Cestou potkáváme Bublise, kterej si to ještě dává dvakrát na chatu, zatímco my doplňujeme tekutiny a energii v autě. Na ledy je přeci velký teplo tak to balíme a jedem dom. Stálo to za to, zážitek byl silný a intenzivní. Díky Ondrovi Šnoplovi za sdílení nekonečných chvil na laně a Mírovi „Bublisovi“ Bublovi za support a komunikaci na telefonu.
kopec: Watzmann Mittelspitze 2713mnm cesta: Wiederroute ve východní stěně 2.200m – 30km – 22h nástup 4h/1300m(skialp) – lezení ve stěně 12h/600m – hřeben Watzmann Mittelspitze/Hocheck 2h/-100m (řetězy) – sestup Hocheck/Watzmannhaus 2h/-800m (chůze) – sestup Watzmannhaus/parking 2h/-1000m (skialp/chůze)
Výbava: Lyže/hůlky 60m polovičního lana 2x lezecký cepín Mačky 1 sada frendů 1 sada mikro frendů 1 sada vklíněnců 6x expreska 10x sešitá smyce
Odkaz na foto a video:
