Odpoledne jsme vyrazily s Janou na Sušky. Jana měla povolené první výlety do skal po delším období, kdy byla zdravotně mimo. Takže jsem vybrala normální cesty, aby se hned ze začátku moc nevysilovala:) Lezly jsme Východní cestu za V na Bílou věž. Protože si to Jana chtěla taky vytáhnout, rozhodla jsem se jí z toho udělat Francii, tak jsem tam nasázela snad 12 smyček, myslím ucházejících až velmi dobrých....prostě kam to jen šlo. A slanila jsem dolu. Měla jsem o ni dost strach, aby tam někde nezazmatkovala, a tak jsem se rozhodla, že budu klidnější, když jí tam dám jištění radši sama....Janu to velmi potěšilo a nijak neprotestovala... to mě potěšilo taky:) Tak jsem se za ní znovu vystoupala na vrchol, tam jsme si chvíli pochvalovaly, jak je na tom světě krásně a pak zas dolů. Skály mě už volají:) Šly jsme na Alabastrovou věž, a tam jsme lezly oblíbenou Alabastrovou stěnu za VII, krása. No jenže jsme pak přišly pod Věž Milana Černého, kde mi blýskla do očí Noční cesta za VIII. No nedalo se nic dělat než to samozřejmě vyzkoušet. Obtížnostně to už nebyla žádná oddechovka, takže jsem Janu nejprve politovala, že musí chudák hned ze začátku tolik zabrat, ale když jsem si všimla, že ani moc neprotestuje obula jsem si svoje drakouše a vyrazila. Během lezení jsem zjistila, že docela nepříjemné místo je v traversu pod kruhem, to jsem přelezla a dobrala Janu ke kruhu. No a pak přišlo klíčové místo, jde pouze o jeden krok za žábu přes převísek...vzhledem k tomu, že jsem tam dala opačnou ruku a nešlo se vrátit jinak než letem, jsem si to velmi užila...v útlém mládí jsem se totiž létat nenaučila... Zabrala jsem tak jako nikdy a naštěstí mě skála pustila dál. Cesta to byla krásná, krásná....nic jiného nemohu říct....na vrcholu západ slunce, skála ještě docela vyhřátá ani se mi nechtělo domů.

Lucka