11. 09. 2006 protože bylo zase hezky, tak jsme si odpoledne sbalily batůžky s lezením a vyrazily jsme s Janou zas do Skaláku. Přemýšlela jsem co na rozlezení, tak jsem vybrala Mézlovku na Maják, to teda bylo něco....už dlouho jsem nelezla nic tak oklouzaného, v dolní části jsem se dostala do místa, kde se mi nahoru opravdu nechtělo, prostě jsem si řekla že to asi nepůjde. Utemovala jsem tam takovou tenkou smyčku a slanila z ní dolu... do dnešního dne jsem nepochopila co mě vedlo k tomu slanit, místo pokračovat dál, když už tam mám tutovou smyčku...:)zřejmě vyšší moc....To, že jsem takovej pitomec mi došlo až dole, hrozně mě to rozčílilo a jelikož jsem měla již delší dobu v plánu vyzkoušet Údolku na Kapelníka, tak jsem si řekla, že když to nejde tady, tak tam ve stěně podstatně jiného charakteru mi to půjde určitě líp, tam se s žádnou ukloněnou nějakou ,,rajbaso-spárou“ nesetkám a tak se vlastně není čeho bát. A taky ne:)nic takového tam nebylo:)))) Stála jsem pod stěnou mírně převislou, na tamější poměry obrovskou, s jedním malým kroužkem přibližně uprostřed. Najednou jsem si říkala jestli si netroufám trochu moc. Když jsem nastupovala do cesty, srdce mi bušilo jako o závod...tahle legendama opředená stěna by nenechala chladným asi nikoho a mě už vůbec ne. Tahle cesta byla mým snem od samého začátku mých lezeckých pokusů ve skalách. Teď jsem měla možnost ho uskutečnit. Spodní část stěny není tolik obtížná, velké sokolíky berou a jdou tam i dobré smyčky. Trochu výš je ovšem takové místo kde se musí člověk tak zvláštně povytáhnout nahoru, to mi dodalo....strávila jsem tam dobrou půl hodinu, tak obrovský bandasky jsem snad ještě neměla....A pak to přišlo....nevratný překrok do malého sokolíku, kde už se musí jak se říká jet....tak jsem jela:) s posledních sil jsem tam překročila a hned na začátku utemovala malý uzlík, do kterého jsem si sedla, už jsem vůbec nemohla. V duchu jsem si říkala, že ten pytel na Mézlovce byl k něčemu dobrý...o kvalitě uzlu jsem po předchozí zkoušce nepochybovala:)) Když sem si oddechla a bandasky trochu povolily, pokračovala jsem dál, dolezla jsem k hodinám a provázala je, ale tak obrovský a tutový, jak všichni říkají mi zrovna nepřišly... No a teď ke kruhu, to bylo... na poprvé mi to nevyšlo, byla jsem tam obráceně rukama, tak jsem se vrátila k hodinám...druhý pokus klapnul...:)takovou radost jsem už dlouho neměla:))) Dobrala jsem Janu a pokračovala dál. Ještě tak 4 až 5 metrů od kruhu je to docela těžký lezení, ale pak se najednou...malý chyty změnily v talíře...a současně začali vysvítat i hvězdy...:)dolezovou spárku jsem lezla už za dost velkého šera, Jana chudák po tmě... Ale pak ten pocit nahoře, NÁDHERA, jako vždycky, když člověk překoná sám sebe a už vůbec, když se mu splní sen:) K věcem jsme dolezly asi za 40 minut po čtyřech, nebylo vidět ani na krok:)))) Byl to krásný den!!!