Letošní jaro lezení v přírodě celkem přeje, a tak se podařilo uspořádat i první oddílový zájezd. Organizace se ujal Bohouš „Bohín“ Vyhnálek, jehož doménou jsou saské pískovce, a proto i cíl byl jasný – Saské Švýcarsko. Konkrétně oblast Grosser Lorenzstein, která nabízí obrovské množství cest různých obtížností o délce od 20 metrů asi do 50 metrů.

   Já sám jsem bohužel nemohl odjet již v sobotu, a proto jsem za kamarády vyrazil až v  neděli a na výlet jsem přibral i manželku. Celkem rychle dojíždíme přes Děčín do Bad Schandau a odbočujeme na Hinterhermsdorf. Silnice vede podél řeky Křinice, zařezává se do malebného údolí obklopeného nádhernými skalními útvary a nabízí nevšední atrakci – tramvaj v protisměru. Električka byla zřízena pro snadnou dopravu turistů z Bad Schandau a je dlouhá skoro 12 kilometrů. Když potkáte tramvaj v levotočivé nepřehledné zatáčce a v protisměru máte ještě auto nebo cyklistickou rodinku, tak brzdíte i očima. Naštěstí se zde jezdí pomalu a tramvajáci v nepřehledných úsecích jedou doslova krokem. Dojíždíme až k doporučenému parkovišti Müllermühle a odkládáme auto za 2,- E na celý den. Zde nás také potkává jediná komplikace z celého zájezdu. I když jsme již cestou hovořili s Michalem, stejně nevíme, kde kamarádi přesně jsou. A tady není signál. Pobíhám tedy okolo parkoviště, vracím se na silnici a lezu na malé skalky, abych nakonec našel signál pod převisem na konci parkoviště, kde je údolí nejužší. Sem se vlny soustředily a zde se mi daří dovolat Michalovi. Rychle popisuje cestu a slibuje, že nám půjde naproti. Zájezd je zachráněn a s Lenkou vyrážíme vstříc novým zážitkům.

   Z široké lesní cesty odbočujeme do úzké rokle a po několika stovkách metrů prudkého stoupání docházíme na křižovatku, kde na nás již čeká Michal Tregler. Vede nás po několika stezkách až k masivu obou Lorenzsteinů – Malého a Velkého. Již zdálky slyšíme české lezecké signály, ve vzduchu je cítit vůni gumy ze spálených lezeček a skrze stromy prosvítá červená barva triček se symboly Jiskry Jablonec. Vítáme se s Bohínem, Martinou Klimečkovou, Honzou Klimečkem, Alešem Bobkem, Katy Tichákovou, Jardou Kozelkou, Liborem Nezkusilem a dalšími lezci, jejichž jména jsem trestuhodně zapomněl. Pozoruji naše borce ve stěně na cestách okolo VIIb a VIIc. Cesty jsou klasické a velmi pěkné a kamarádi si je zjevně užívají, protože to jsou vlastně cesty na ranní rozlezení. Následovat bude „něco těžšího.“ Během diskuse se dovídám, že naši výpravu včera navštívil i náš pan doktor, Luboš Oujezdský. Má zraněné rameno, a proto si vyrazil na pěší výlet za kamarády a potom na Winterstein, skalní hrad z počátku 15. století. Neváhám dlouho a s Lenkou vyrážíme na skalní hrad také.

   Nejprve si obejdeme impozantní masiv Velkého Lorenzsteinu a pak scházíme na cestu, která nás má dovést někam směrem na Winterstein. „Někam“ píši proto, že značení stezek v Německu je oproti naší republice zoufale strohé. Naštěstí v jednu chvíli v dálce mezi stromy zahlédneme náš cíl a na hodinkách si ověřuji azimut. Díky němu si cestu zkracujeme nějakými stezkami pro zvěř a asi za půl hodiny stojíme u první turistické tabule. Dovídám se, jaká je otevírací doba v nejbližší hospodě, kdo sponzoroval výrobu tabulí a také, že jsme ve chráněném území. To mi stačí a dál pokračujeme podle našich hodinek. Konečně stojíme u cedule, která jasné naznačuje, kudy na Winterstein. A po krátkém stoupání dosahujeme úpatí impozantní stolové hory. Výstup nahoru je turistický, ale naprosto nevhodný pro malé děti a lidi s omezenou pohyblivostí a vyloučený pro domácí mazlíčky s výjimkou veverek. Skalní stupně se střídají se železnými stupačkami a asi v polovině výstupu je nutné vylézt po kvalitním nerezovém žebříku asi 10 metrů nahoru. Následují široké spáry s železnými chodníčky, pár zalomených soutěsek a stojíte na vrcholu skalního hradu Winterstein. Výhled na všechny strany je fantastický a na rozdíl od značení turistických cest si zde Němci dali práci se zhotovením modelu skalního hradu tak, jak vypadal v době největší slávy okolo roku 1420. Informační tabule podrobně popisuje životopis hradu až do jeho zániku. Nemůžeme se vynadívat na všechnu tu jarní krásu, fotíme se navzájem a fotíme i Němce, kteří nás o to požádají. Asi za půl hodiny sestupujeme, přičemž mě Lenka udivuje bravurními pohyby na žebřících. Vracíme se za kamarády a cestou spoustě Němců popisujeme přístup k Wintersteinu…

   K Lorenzsteinu docházíme právě včas, protože kamarádi se přesouvají k jiné části masivu. Připojujeme se, procházíme okolo bivaku, kde přátelé nocovali a o kus dál docházíme k nádherné hraně, kterou Bohín vybral jako další cíl. Cesta má obtížnost VIIIb, je přes čtyři kruhy a je to nádherná linie. Bohín nastupuje a po parádním překonání spodních obtížných pasáží nabírá svižné tempo. Pozorujeme ho se zatajeným dechem, ale žádné drama se nekoná. Za chvíli je nahoře a následují ho další borci. Pro nás výlet končí, máme ještě nějaké povinnosti, a tak se loučíme. Odcházím s báječným pocitem ze setkání s kamarády, z radosti z jejich výkonů. Jsem moc rád, že nám to funguje a již po stopadesáté si říkám, že v dnešní připitomělé době je ještě spousta báječných lidí, se kterými se dají zažít krásné věci.

Připojené fotky jsem pořídil já s Lenkou. Bohužel mám ve foťáku nějaký divný SW, takže jsem zde nemohl umístit fotky, pořízené vertikálně. Více fotek od Jardy Kozelky a Aleše Bobka i ode mě najdete na úložišti naší Jiskry na odkazu:

http://jiskrajablonec.rajce.idnes.cz/