Vánoce 1971 na Majáku
7. 12. 2012
Když jsem před pár dny skenoval staré černobílé fotky, určené pro zpestření promítání na výroční schůzi naší Jiskry, narazil jsem na vybledlý, nekvalitní a ohmataný obrázek. Byl pořízen bůhvíkým dne 24.12.1971 na vrcholu Majáku, kde se konalo poslední tradiční lezecké setkání skaláckých lezců, kteří se s právě skončenou sezonou loučili především sklenkou něčeho dobrého na zahřátí a hlavně tradičním zpěvem slavného chorálu „Chumelí se, chumelí,“ který dirigoval ještě slavnější Olda Kopal. Ten obrázek mě přímo fascinoval. Rozeznal jsem na něm tehdejší liberecké kolegy Smetáka, Zdeňka Suchardu, Jirku Hluštíka, Láďu Rejmana, Karla Charlieho Maudera a pak ještě Jardu Zajíce. Ale hlavně jsem si vybavil spousty dalších vzpomínek na tehdejší dobu a především na tehdejší kamarády. Postavil jsem si tedy na kafe a pak jsem se již nechal unášet proudem vzpomínek. 
V roce 1971 byl mým parťákem Vašek Brok Skoupý. Lezli jsme jako o závod, protože Brok se viděl jen v Joskovi Čihulovi. Ve Skaláku si nás brzy všimli i starší mazáci, a tak i pro nás platilo pozvání na Štědrý den na setkání na Majáku. Do Skaláku jsme dorazili den předem vlakem. Jel s námi i Karel Henry Soukeník, a ten nás po celodenní procházce přesvědčil k návštěvě restaurace U Kohoutků v Doubravici, kde jsem pak s kytarou v ruce strávil ještě mnoho let. Paní Slávka Kohoutková mladistvým nenalévala, ale když jsou ty Vánoce…Tak jako tak nás o půlnoci zkasírovala a vyprovodila. Mrazivou nocí za vydatného zpěvu jsme dorazili pod Maják. S tím, že nemáme lano, jsme si hlavu nelámali, vlastně jsme ani s navazováním nepočítali již při odjezdu z Liberce. A tak jsme každý za sebe absolvovali promrzlý komín a ve zdraví jsme dosáhli vrcholu skály. Tam nás čekalo překvapení. Dva chlapi zabalení ve spacáku. Vyklubal se z nich Jarda Hons a Joska Rakoncaj. Spacáky si vyrobili sami a na Majáku je testovali. Jejich test probíhal skvěle, protože odvedli poctivou práci. Zato my jsme na tom byli podstatně hůř. Naše spacáky byly z materiálu, který se používal na slavné pracovní bundy – vaťáky. Takový spacák stál pouhých 167,- Kč, ale to byla jeho poslední výhoda. Každopádně po vyprchání alkoholu se brzy ozvalo cvakání našich zubů. S obrovským nadšením jsme proto vítali Jindru Sochora, který nahoru vylezl velmi brzy ráno a nesl placatici rumu. Po něm přicházeli další a další kamarádi, dokonce se objevil i slavný vařič Juwell a na Majáku začala být pohoda. Dnes si již nevybavím počet zúčastněných lidí, ale vím, že téměř všichni vylezli nahoru sólo.
Okolo jedenácté hodiny se objevil Honza Chroust a Pavel Laban Tlapa. Chrousta jsem znal dobře, ale Laban byl pro mě trochu tajuplný. Netušil jsem, že za půl roku mě osud připraví o kamaráda Broka a právě Laban se stane mým dalším parťákem…
Slunce nesměle vykukuje nad lesem u Hrubice a Olda Kopal se ujímá své historické role. Utišuje mančaft a nad zmrzlými borovicemi zní první sloka slavného chorálu, který se k nám vrací ozvěnou z několika stran. Magická chvíle, která se nedá popsat – musí se zažít. Je mi 17 a mám pocit, že toto je naplnění mého života.
Chorál dozněl, spousta lidí slaňuje a vydává se na cestu k rodinám, které je výjimečně uvolnily splnit si svoji lezeckou povinnost. Zůstáváme stále nahoře. Henryho vyzvedne táta, já a Brok máme neomezenou vycházku. Dopíjíme poslední lahváče, když v tom Laban zahazuje mohutným obloukem prázdnou láhev do lesa. Koukáme se jeden na druhého. To se přece nedělá, ale Laban je tu s Chroustem, a to jsou autority. Jsme trochu zmatení, a proto slaníme a přesuneme se do hospody v Pelešanech. Odtud nakonec táhneme Labana do Turnova na vlak.
Štědrý večer trávíme v rodinném kruhu. Druhý den bude Henry a Brok s rodinou, já jsem se dohodl s Chroustem, Joščíkem, Fudelem a dalšími, že zbytek roku strávíme na horolezecké chatě v Bedřichově. Na sklonku dne tedy stoupám z Lidových sadů na Bedřichov. Nad Českou chalupou již za šera se proti mně řítí chlapík, který je mi povědomý. Potkáváme se a poznáváme. Je to Laban. Na můj dotaz, kam se řítí, mi odpověděl, že maká do Liberce na vlak. Jede do Skaláku uklidit tu prázdnou láhev. Na to se nedá nic říct, podávám mu ruku a od této chvíle si jej vážím víc, než dříve. Vážím si jej strašně moc.
S Labanem jsem začal lézt hned zjara 1972 a lezli jsme stále více, i proto, že Brok studoval v Praze a přes týden jsme se potkávali výjimečně. S Labanem jsme hodně lezli v Jizerkách, miloval hlavně Uhlířovu čapku. Byl jsem proto moc rád, že se stal mým parťákem po Brokově tragickém odchodu dne 24.7.1972. Trochu nerad jsem sice pozoroval Labanovo kroužení okolo mé sestry Stáni, ale zachovával jsem diplomatický odstup. Naše lezecké soužití se prohlubovalo a já jsem se časem skoro vzpamatoval i ze ztráty Broka. V říjnu 1972 jsem absolvoval s Petrem Zemanem namáhavý výstup Weberovkou na Malý Kežmarský štít v dramatické změně počasí a právě Laban byl mezi prvními, kdo nám pomohli sestoupit po těžkém bivaku ve sněhové vánici. Ani tam mě nenapadlo, že již 14.7.1973 zůstane druhý konec mého lana opět prázdný. Laban se nevrátil z Norska ze severní stěny Trollrygenu. Zůstal tam se čtyřmi kamarády, z nichž Honza Chroust a Jirka Janoušek mi byli také velmi blízcí.
Dopíjím kávu a slibuji si, že u dalších fotek ponechám sentimentální vzpomínky stranou. Ale vím, že to nejde. Tam na Majáku to nebyli nějací cizí lidé. To byli kamarádi. A jsou dodnes. Přátelství se prostě nedá smazat nikdy. Zaplaťbůh…
