TATRY 2013
15. 9. 2013
Na první týden v září jsme naplánovali oddílový zájezd do Tater. Cílem bylo seznámit se s dolinou Zeleného plesa, s nástupy a sestupy z přilehlých štítů, případně něco přiměřeného vylézt. Já jsem tak trochu ve skrytu duše doufal, že bychom třeba s Michalem Treglerem mohli poměřit síly s Weberovou na Malý Kežmarák. Bylo mi jasné, že ta stěna jej ohromí…
Díky různým peripetiím jsme v pondělí 2.9. ráno vyrazili zatím jenom tři: Katy Ticháková, Michal Tregler a já. Bylo dohodnuto, že Tomáš Hyška (zvolený jako vedoucí výpravy), slečna Káťa Hušková a Petr Fischer dorazí o den později.
Po příjezdu na Bílou vodu nás čekalo první milé překvapení. Parkovné na den stojí 5,60 Euro a my budeme na parkovišti 5 dnů. Obsluha parkoviště, sympatický pán v mém věku, nic nepočítá a vychrlí částku: 12,- Euro. Později jsem mu chtěl doplatit, ale odmítl s tím, že vše je řádně uhrazeno. Pravda, lístek jsem žádný neměl, ale úspora činí cca 5 plzeňských piv na Brnčálce a tak dále nic neřeším.
Z Bílé vody šlapeme na Brnčálku asi 2,5 hodiny. Cesta je psaná na tři a mládežnici by to asi dali pod dvě, ale nenašel jsem zdraví „na hnoji“ a tak nasazuji tempo průměrného turisty. Michal s Katy odmítají mé pobídky, aby si nahoru vyšlápli svým tempem, a pochodují se mnou.
Když se v poslední etapě před námi otevřela Dolina Zeleného plesa, srdce se nám rozbušila. Nádherná scenerie proslulých štítů nenechá klidným žádného horolezce. Podvědomě přidáváme na tempu a za chvíli již stojíme v jídelně Chaty u Zeleného plesa, pro mě navždy „Brnčálky.“ Vím, že po mnoha letech se zde vyměnil chatař, když pan Šoltýs trochu prokaučoval výběrové řízení. Nová parta personálu je však stejně příjemná, jako ta Šoltýsova. Ihned fasujeme klíče od pokoje, formality se řeší později. Samozřejmostí je 50 % sleva na ubytování po předložení průkazu člena ČHS. Co si budeme namlouvat, je to milé. Za 4 noci šetříme 28,- Euro. Okamžitě dostávám nápad ušetřené finance správně investovat. Vypravuji se do baru, kde na mě čeká Plzeň za 2,50 E a na Mišáka s Katy Kozel za 2,- E. Obě pochutiny samozřejmě čepované. Během večera vycházím před chatu a zažívám první a poslední zklamání na našem zájezdu Začíná pršet a stěna Malého Kežmarského nám tedy bude zapovězena.
V noci se potom rozpoutalo opravdové peklo. Několikahodinová průtrž mračen, doprovázená větrem o síle orkánu., nám názorně ukázala sílu hor a nicotnost človíčků, kteří se na ně sápou s cílem pokusit se o dosažení povoleného maxima. Ráno se ze severní stěny Malého Kežmaráku řítí asi 6 vodopádů. Kupodivu nejmenší je z Ypsilonu, kde se nastupují Diretky a Weberovka. Ale i tento „trpaslík“ budí hrůzu. Z Bocekova ledopádu se řítí řeka velikosti Jizery na Malé Skále, a dokonce i z nástupu na Německý žebřík je řečiště s průtokem Lužické Nisy v Liberci po vydatném dešti. V duchu si říkám, že je fajn, že v severní stěně nikdo není a raději nemyslím na to, co by bylo, kdyby tam někdo byl.
Po snídani vyrážíme nalehko. Lezení nepřipadá v úvahu, a my se tedy vypravíme za poznáním. Jdeme do Velké zmrzlé doliny obhlédnout nástupy na Černý štít a na Baranie rohy. Po nočním dešti je nesmírně složité překročit všechny vodopády a nastoupit do Flašky (hřeben, vedoucí do Velké zmrzlé doliny). Nakonec se nám daří a stojíme u prvních řetězů. Jejich překonání je hračka, ale dále postupujeme s maximální opatrností, protože další 3 řetězy chybí…O důvodech jsme slyšeli, ale podstatné pro nás je, že tam řetězy prostě nejsou. Ve Velké zmrzlé dolině se do nás opírá velmi silný vítr, který doprovází přecházející frontu. Nakonec docházíme do středu doliny, svačíme a sestupujeme dolů k traverzu do Malé zmrzlé doliny. Tam jsou řetězy v pořádku a za chvíli tedy pozorujeme Kolový štít, Karbunkulový hřeben a ostatní nádherné kopce. Při sestupu nás již téměř na konci sestupu z Velké zmrzlé doliny upoutalo velmi silné zapraskání ve stěně Malého Kežmarského štítu. Zíráme vzhůru a stáváme se svědky pádu mohutné kamenné laviny z oblasti mezi Bocekovým ledopádem a Ypsilonem. Obrovské kameny se valí jako tenisové míčky a my v duchu děkujeme Bohu, že se celé to divadlo obešlo bez nějaké tragedie. Než si to vše přebereme, valí se stěnou druhá lavina kamení. To už jenom konstatujeme, že takový zážitek se nedá vyprávět, musí se prožít.
Chvíli po návratu na Brnčálku dorazil zbytek výpravy. Radostně se vítáme, pouštíme se do jejich zásob a spřádáme plány na další den. Také se trochu mastňácky sprchujeme (někteří), protože na chatě sprchy dokonale fungují až do 22,00 hodin.
Ráno vyrážíme na Žeruchovky, protože tam svítí slunce a rychle osychají. Počasí je nádherné, slunce, bezvětří, pohoda. Petr s Káťou a já s Tomášem lezeme JZ hřeben. Cesta je za III se dvěma místy délky 30 m a klasifikace V. Lezeme 8 délek a vrcholu dosahujeme všichni společně. Zprava za 15 minut dorazil Michal s Katy, kteří lezli cestu obtížnosti V (název mám dvakrát a nevím, který platí). Sestup vyžaduje opatrnost, ale ubíhá skvěle. Naše dvě dvojky jdou na chatu, Michal s Katy si ještě „pro zahřátí po sestupu“ vyběhli Jahňačí štít.
Další den vyrážíme všichni na Kolový štít. Nástup je opravdu dlouhý, a tak do stěny nastupujeme o trochu později než bylo v plánu. Michal s Katy jdou na Cestu Birkenmajerových pokusů, což je za V s několika místy za VI. Jejich cíl je smělý, ale oni jsou schopni lézt v pohodě daleko těžší věci. Stejně ale během dne stále sleduji počasí, jehož případná změna by mohlo být to jediné, co by komplikovalo jejich postup. Naše dvě dvojky si vybraly Stanislawského cestu. Z minulosti ji neznám, ale jméno autora zní slibně. Již na nástupu však naše nadšení maličko uvadá. Je jasné, že v době nedávno minulé se stěnou prohnala velká sněhová či kamenná lavina. 
Na všech policích je spousta volných kamenů, významnější hroty chybí nebo se viklají. První štand Tomáš s Petrem budují na malém hřebínku, ale dál se musí do komína. Tomáš leze pomalu a je mi jasné, že cesta nebude procházkou růžovým sadem. Po nějaké době lezu za Tomášem. Na 30 metrech dal friend a volný hrot. Cestu obtížnosti IV jsem si představoval trochu jinak. Za chvíli je u mě Petr, který tvoří s Káťou samostatnou dvojku a Tomáš mezitím pokračuje dál. Opět jištění po 20 metrech a opět jištění diskutabilní. Cesta je jasně světlá, volné kameny a kamenná tříšť na policích jasně napovídají, že tady došlo k velkým změnám. Po třech délkách nakonec přelézáme hlavní potíže a čeká nás dlouhý hřeben na vrchol a dále traverz na Černé sedlo. S Petrem koukáme každý sám na oblohu, potom na hodinky a nakonec na sebe navzájem.
Na všech policích je spousta volných kamenů, významnější hroty chybí nebo se viklají. První štand Tomáš s Petrem budují na malém hřebínku, ale dál se musí do komína. Tomáš leze pomalu a je mi jasné, že cesta nebude procházkou růžovým sadem. Po nějaké době lezu za Tomášem. Na 30 metrech dal friend a volný hrot. Cestu obtížnosti IV jsem si představoval trochu jinak. Za chvíli je u mě Petr, který tvoří s Káťou samostatnou dvojku a Tomáš mezitím pokračuje dál. Opět jištění po 20 metrech a opět jištění diskutabilní. Cesta je jasně světlá, volné kameny a kamenná tříšť na policích jasně napovídají, že tady došlo k velkým změnám. Po třech délkách nakonec přelézáme hlavní potíže a čeká nás dlouhý hřeben na vrchol a dále traverz na Černé sedlo. S Petrem koukáme každý sám na oblohu, potom na hodinky a nakonec na sebe navzájem. 
Hlavní problém je za námi, slunce se kloní k západu a určité zpoždění máme. Dohoda trvá pár sekund. Káťa jistí Petra, který sestupuje na hranu hřebínku a nahlíží do suťového žlabu, padajícího z Belasé věže. Spouští lano a hlásí, že slanění bude v pohodě. Budujeme slanění ze staré skoby, kterou ještě sichruji dobrým uzlem. Petr je nejtěžší a jde tedy první. Stanoviště je bezchybné a slaňuji já. Jedu ještě níže, až úplně do suti. Za chvíli jsme tu všichni. Trochu se zdržíme stažením lana, ale po několika minutách jsme již na cestě do doliny. Dole, už mimo suť, si na trávě dopřáváme svačinku a já se trochu starostlivě 
koukám do levé části stěny Kolového štítu. Nikoho tam však nevidím a navíc mi po několika sekundách Tomáš hlásí, že vidí sestupující horolezce. Podle oblečení je poznávám, je to Katy a Tomáš. Takže vše je OK. Dohnali nás na řetězech u Flašky. Na chatu jsme všichni došli hodinu před setměním. Je jasné, že náš plán i postup byl naprosto přesný. Mám z toho nelíčenou radost, vždyť tůra opravdu končí až na chatě. Další den je dnem rozloučení. Katy, Michal a já šlapeme dolů na Bílou vodu a Káťa s Tomášem a Petrem míří opět pod Žeruchovy věže. Na rozloučenou s Tatrami si vylezli JV hřebenovku, která je dole za IV, nahoře asi za II.
Domů jsme dorazili všichni v naprosté pohodě. Naše původně poznávací výprava vylezla 5 hodnotných cest, bylo nám spolu báječně a zájezd jsme si opravdu užili ve společnosti bezvadných kamarádů. Víc už si asi přát nemůžeme.
Více fotek je na našem Rajčeti: http://jiskrajablonec.rajce.idnes.cz/
Komentáře
Přehled komentářů
Krásný článek! Mně nezbývá než poděkovat za možnost zúčastnit se perfektní akce s perfektními lidmi. Díky! :) K.
Super!
(Káťa H. (sl.), 23. 9. 2013 20:19)