První červencový víkend byl současně víkendem svátečním. Mlejnis slavil kulatiny a my ostatní jsme po dlouhé době zase toužili vyrazit do skal a něco hezkého vylézt. Od myšlenky k činům nebylo daleko. Honza sehnal chalupu v Prachově, v magické části Blata, kde jsme my veteráni zažili na slavných tancovačkách v místní hospodě nejednu veselou chvíli ve společnosti Milana Enta, Vlado Zemančíka a dalších místních borců. Slavné byly i konflikty s Veřejnou bezpečností, ze kterých strážci zákona vesměs odcházeli coby poražení. Odjet nemohli, málokdy pneumatiky jejich vozu unikly pozornosti zkušených a bleskurychlých zlodějů ventilků.

Na víkend jsem se tedy moc těšil, i když jsem mohl dorazit až v neděli. Věděl jsem, že mi nic neunikne, sobotní počasí nebylo nijak skvělé a navíc jsem správně předpokládal, že málokdo z účastníků zájezdu půjde spát se slepicemi. Když jsme tedy z Elen Devátou dorazili těsně před polednem, tak to bylo tak akorát. Na místě jsem byl mile překvapený sestavou. Mlejnisovi popřát přišla celá plejáda vynikajících lezců, které jsem znal ze skal či ze stěny. Vyfasoval jsem ranní Plzeň, se všemi jsem se vřele přivítal a za chvíli už se formovala výprava do skal. Již po cestě nabraly některé bledé tváře zase přírodní barvu, která se ještě zlepšila na Turisťárně při dobrém moku. Tam jsem se také pozdravil se zbytkem výpravy, což byli hlavně rodiče malých dětí, kteří vyrazili do skal dříve.. Dlouho jsme neseděli, protože nás čekalo lezení v Hromové rokli. Radim vyvedl na věž Komenský cestu Starého fotra prásk, což je hezká sedma s názvem, který mi seděl. Kromě dalších jsem si cestu vylezl i já a usoudil jsem, že redukce váhy je prostě ve stěnách znát. Když tedy David s Petrem rozhodli, že jdou na Prachovskou jehlu, tak jsem je požádal, zda mě přiberou do týmu. Řekli, že to je samozřejmě jasné a já se začal strašně těšit, že se po asi 25 letech zase jednou posadím na magický vrchol. Naposledy jsem tam s Honzou Karešem lezl Jižní (Čihulovu) cestu.

Kdo znáte Normálku na Jehlu, tak mi dáte za pravdu, že nejhorších je prvních dvacet metrů dole. Samá spára, skála dost olezená a hlavně minimum dobrého jištění. David si však s obtížemi hravě poradil a zanedlouho dolezl k jedinému kruhu. Dobral Petra o odlezl na vršek. Přišla moje chvíle. Nejprve jsem si vzal lano pro Tomáše Ullmanna, který právě dorazil a pak jsem vyrazil. Cítil jsem se skvěle a věřil jsem, že to půjde. Když navíc dorazila pod jižní stěnu Mlejnisova parta, věděl jsem, že tak trochu půjde i o prestiž. Do cesty jsem se pustil jako zamlada, nechtěl jsem kluky zdržovat. Těsně pod předskalím je dost dlouhý krok bez stupu na pravou nohu. Tam jsem se teprve zastavil. Trochu jsem popřemýšlel, zatáhl břicho a upravil mělkou žábu na levou ruku. Překrok se vydařil a za chvíli jsem byl pod Péťou. Krok ke kruhu je pro mě dost těžký, protože je třeba dát pravou nohu hodně vysoko. Asi tak, jako před třiceti lety. Po chvilce boje sedím u Péti a ten za okamžik mizí na nádherné exponované hraně nad námi. Za minutku je na vrcholu, a protože tam dorazil i Mlejnis z jihu, rozhodují hoši, že se pomalu odstěhují dolů. Nejdříve však musí dobrat mě. Během chvilky balancuji na fantastické hraně, koukám do údolí a jsem rád, že jsem se na lezení nevykašlal. Poslední krok si fantasticky užívám. Je mi fakt nádherně. Kluci mě vřele vítají, nadšeně se zdravím s Mlejnisem a Vaškem Švarcem. Kéž by tahle chvíle nikdy neskončila. Nádherná příroda, překrásná věž a na ní báječní kamarádi. Ale nejsem tu sám. Kluci slaňují přes cestu, kde lezou další borci, já dobírám Tomáše. Vše má svůj řád. Věž není autobusová zastávka.

Jehlu v pohodě zdolali všichni kluci a holky a pomalu odcházíme na Turisťárnu. Stále se otáčím a dokonce mě napadne, zda se na Jehlu ještě někdy podívám. Myšlenku okamžitě opouštím, protože se tam ještě někdy podívat chci. Jinak bych přece nebyl lezec.

Po návratu na chalupu chvíli posedím s kamarády, chvíli si u ohně i zazpíváme a asi nám je všem dobře. Trochu mě mrzí, že lidí z Jiskry nedorazilo více, ale když jsem mezi mladými sympaťáky, tak to nějak neřeším. Navíc okolo sebe vidím spoustu dětí, jejichž rodiče jsou vynikající lezci a usuzuji (snad správně), že o budoucí báječné lezecké lidičky nouze nebude.