Na jaře jsme se párkrát pokusili dostat se Svobem do hor, ale téměř každý výpad skončil lezením na písku a nadáváním na počasí nad pivem. V srpnu se poštěstilo a tak jsme vyrazili do Grindelwaldu na známou Nollen route, vedoucí na Mönch, který leží v důstojném sousedství Eigeru a Jungfrau. Cesta je krásně vidět už ze zubačky a je téměř zbytečné brát s sebou nějaké topo, linie je jasná.

Nástup na Guggi Hutte je celkem rychlý, takže odpoledne trávíme dospáváním, vařením vody a krmením kosáků, kteří jsou naštěstí jediní návštěvníci široko daleko.

Zvedá nás budíček ve 2:45, každý do sebe kopneme sůšu a mažeme do chladné noci.

Za cca hodinu jsme na sněhu a poté lezeme zhruba 200m firnem se sklonem do 55-60stupňů, který nás dovede pod Nollen. V průvodci je tato ledová stěna označovaná jako klíčové místo cesty, se sklonem kolem 80° a sem tam kolmým výšvihem. Je to krásné lezení v ledu a docela rychle postupujeme vzhůru.Štanduji trochu dříve a druhou délku jdeme přímo zprava (většinou se „šidí“ doleva, kde se sklon časem pokládá), kde mi to přijde logické.

Několik délek ještě lezeme na laně, než se dostaneme na plato pod závěrečnou stěnu. Zde je prostor trochu vydechnout, ale již druhé propadnutí se celou nohou do docela hluboké trhliny, je tím správným impulzem pro koncentraci.

Závěrečné stěna už moc v podmínce není. Místo firnu je zde starý led a sklon neustále kolem 65-70stupňů. Jít to celé sólo se nám moc nechce a jistit to je zase zdlouhavé. Radši jdeme část prudším výšvihem zprava a pak se napojíme na skálu, kde mixovým terénem postupujeme hore.

Obtížnost mixů ale graduje a možnost jištění žádná, takže nakonec stejně skončíme v ledové stěnce, která nás dovede pod hřebínek. Únava už je znát a pod hřebínkem dost fučí, takže se na posledních cca 200m opět navazujeme a lezeme souběžně.

Pak už jen procházka po hřebeni a vrchol. Na to, jak je Mönch majestátní hora, je vrchol uzoučký a není zde žádný kříž atd. Prostě jen místo, ze kterého chceš být se sílícím větrem a kazícím se počasí rychle pryč.

Sestup po normálce začíná uzoučkým hřebínkem, 2 nohy u sebe se vejdou akorát a na každou stranu šuchta. Pád doprava jistí skok parťáka doleva.

Po pár set metrech už jsme zpátky na skále a pak už jen nudná rutina po suti až na ledovec, kde mezi turisty v jeanech a sandálech vypadáme jako exoti. Cestou dolů je možnost si v brutálně předražené zubačce prohlédnout celé údolí, v čele s majestátní severkou Eigeru. Teda pokud zrovna celou cestu neprospíte…