O nápadu vyrazit na Mont Blanc jsem kamarády informoval na jedné z našich schůzí. V podstatě ihned se ke mně připojili další zájemci o výstup a v jednu chvíli nás bylo na seznamu dokonce čtrnáct. Začali jsme se dost intenzivně připravovat, trénovaly se výstupy se zátěží na Ještěd, chytání pádů na ledovci a bylo jasné, že zájezd se na 100 % uskuteční. Organizace zájezdu se od začátku ujal Petr Fischer a již na začátku je nutné podotknout, že svůj závazek zvládnul perfektně. Po různých nemocech, pracovních a rodinných komplikacích nakonec dne 1.8.2015 na zájezd odjely 2 trojice. Helča Kozelková, Petr Fischer a Pavel Jirásek tvořili první trojici, ve druhé potom byli Jarda Hons, Přemek Vávra a Libor Čech.  Pro výstup Petr vybral poměrně obtížnou a jak se ukázalo i objektivně nebezpečnou trasu z Itálie, tzv. Papežskou cestu, která vede z Courmayeru na ledovec Miage, dále přes chatu Gonella na ledovec Dome, z něhož pokračuje velmi ostrým hřebenem Bionnassay na vrchol Dome du Gouter a přes chatu Vallot na Mont Blanc. Cesta má celkovou délku 25 km a je podstatně náročnější než běžně užívaná cesta přes chatu Gouter. Poprvé nebyla vylezena nahoru, ale posloužila jako cesta sestupová a název Papežská si vysloužila tím, že jedním z účastníků prvosestupu byl pozdější papež.

  Cesta do Courmayeru byla poměrně komplikovaná, protože půlka Německa se stěhovala na Jadran. Nakonec jsme však dorazili do sympatického kempu ještě poměrně brzy na to, abychom v klidu postavili stany, povečeřeli a začali s plánem samotného výstupu. Rozhodně jsme vynechali aklimatizační výstup na Grand Paradiso a veškeré síly jsme nasměrovali na Mont Blanc. V kempu se dovídáme, že ledovec Dome je letos ve velmi špatném stavu, a proto si ponecháme den na jeho přechod, nahoře postavíme tábor a z něho půjdeme nalehko na vršek.Táboření na ledovci okolo 3700 m nám jistě k aklimatizaci postačí. Ráno nás vítá slunečný den, snídáme, balíme obrovské batohy a vyrážíme. První asi 3 km jedeme auty, která necháváme u závory a nastupujeme na těch 25 km. Zprvu se jde po normální cestě, ale asi za hodinu u bufetu Combal odbočujeme do prudkého svahu morény ledovce Miage. Slunce šíleně pálí, z morény sestupujeme do středu ledovce a mnoho dalších hodin se motáme v nepříjemné suti. Občas se objeví skalní mužíci, ale ty jsou asi dílem nějakých opilců. Jsou postaveny na nesmyslných místech a jít podle nich, tak jsme na ledovci možná ještě dnes. Dávno jsme vypili zásoby tekutin, a tak jsme rádi, že se blížíme do míst, kde již hučí vodopády a dá se nabrat voda. Nakonec okolo ledovcových trhlin přecházíme na skálu a kamzičími stezkami stoupáme na chatu Gonella, kterou jsme celý den viděli v dálce, aniž by se nějak významněji přibližovala. Stezka je místy děsivě úzká, stačí krok stranou a padáte několik set metrů na ledovec. Na nejexponovanějších úsecích jsou lana, která se po uchopení slušně vyvěsí, občas se objeví kramle či řetěz, ale o pohodovém výstupu se spíše mluvit nedá. Pro běžného turistu musí být výstup na chatu silně adrenalinovým zážitkem. 

Na Gonellu docházíme po desetihodinové cestě, během které jsme překonali 1620 výškových metrů. Z radosti kupuji všem pivo, jehož cenu si ponechám pro sebe, Kromě Jardy se všichni ubytováváme v poměrně luxusní nově rekonstruované části chaty. Uznávají nám slevu na Alpenverein, ale stejně celou noc lituji, že jsem nezůstal s Jardou. Hlavně kvůli němu a také proto, že na chatě je jedna dvojice, která o půlnoci vyrazí na vrchol Proto je na chatě od 20,00 absolutní klid a když si chci sáhnout do batohu pro Tatranku, tak cítím nelibost "spáčů," kteří stejně neusnou. Nakonec o půlnoci vstávají a odcházejí. My ještě dospáváme a ráno po bohaté snídani vyrážíme na ledovec.

Ještě před odchodem necháváme na chatě v igelitových pytlích věci, které nezbytně nepotřebujeme. Jsme hned o něco lehčí a v krásném počasí brzy nazouváme mačky na kraji ledovce. Ještě nějakou dobu jdeme samostatně, ale brzy se musíme navázat a poctivě jistit.

Přibývá trhlin, ubývá sněhových mostů a z okolních skal okolo nás často prosviští nějaký ten kámen. Zvuky uvnitř ledovce jsou také nepříjemné, ale to je mimo naší trasu. Řadu trhlin dlouze obcházíme a několikrát překračujeme mostky s vědomím, že se s námi jistě propadnou.

Právě na ledovci jsme nejvíc uvítali obrovské zkušenosti Jardy Honse, který nás úskalími perfektně provedl. Jeho cit pro ledovec nás ušetřil spousty horkých chvil. Nakonec tedy okolo 17,00 stojíme ve výšce 3700 metrů a k naší velké radosti zde nacházíme parádní místo pro tábor.

Helča, jejíž vytrvalost je nezměřitelná, vaří čaj a my kopeme plošiny pro stany. Poměrně brzy je vše hotové. Stavíme stany, vyhříváme se na zapadajícím slunci a děláme plán na zítřek. Vtom zpozoruji na hřebeni 2 lezce, kteří sestupují velice exponovaným svahem. Ten překonávají ještě slušně, ale když docházejí k nám, doslova pletou nohama. Poznáváme Ukrajince, kteří mají na úpatí ledovce stan a včera si na chatu přišel jeden z nich od Jardy půjčit sirky. Nabízíme jim občerstvení, ale odmítají. Asi usoudili, že když si sednou, tak už je nikdo nezvedne. Přejeme jim tedy šťastnou cestu a věnujeme se svým věcem. Náhle se údolím ozývá velice nepříjemný zvuk. S úžasem hledíme na obrovskou kamennou lavinu, která vymetla místa, kudy před 20 minutami sestupovali Ukrajinci! Vzala samozřejmě i část svahu, kudy ráno půjdeme my. To je pro nás velice nepříjemné, protože místy je místo sněhu tvrdý vodní led a svah může být narušený. Uklidňuje nás vědomí, že noční mráz vše trochu zpevní. Zalézáme do stanů a pokoušíme se usnout. Ale moc to nejde, ta lavina pořád vzbuzuje pochybnosti. Mažu si nohy Francofkou a nakonec na chvíli usínám. Jenom na chvíli a pak se převaluji ve spacáku jako všichni ostatní. V 01,00 vyskakujeme jako na povel. Rychle vaříme čaj, lehce pojíme a ve 2 hodiny vyrážíme. Za chvíli jsme na osudovém místě. Všude zbytky kamenné a sněhové laviny a k vylepšení nálady je vlevo obrovská trhlina. Přesně pod místem, nad kterým budeme traverzovat. Ale nic nepadá, tak vyrážíme. Jdeme navázáni, ale bez jištění. To zde prostě není možné. Každý se musí soustředit, aby neudělal špatný krok. Pád znamená strhnutí svých kamarádů. Naštěstí vodní led byl jen v krátkém traversu uprostřed výšvihu a za ním byl dokonce zamrzlý kámen, který znamenal jištění. Nakonec jsme kritické místo překonali bezpečně a rychle a po krátkém oddechu vyrážíme na hřeben. Ten je zpočátku kombinovaný, později sněhový. Místy je velmi úzký a na obě strany spadají strmé svahy. Tady by se cepínem moc brzdit nedalo...Po hřebeni Bionnassay docházíme v báječném tempu na Dome de Gouter a pozorujeme nádhernou scenerii.

Vidíme Vallotku se starou meteorologickou stanicí, od nichž stoupá hřeben až na vrchol. Ani se nechce věřit, že mezi chatou Vallot a vrcholem je rozdíl 500 výškových metrů. Tak je zde vše majestátní. Na vrcholu máme být v 9 hodin a potom bychom do 12,00 měli sestoupit až ke stanům. Podle předpovědi, kterou máme z několika zdrojů, se ve 13 hodin začne kazit počasí a v 15 hodin přijde sněhová bouře. V tuto chvíli netušíme, že jsme po dlouhé době dostali úplně špatnou předpověď...Mládežníci zvyšují tempo a trochu nám utíkají. Když docházíme na Vallotku, tak už zde mají odložené batohy a vyrážejí na vrchol. Chvíli posedíme a vyrážíme také. Viditelnost je horší, ale ještě to jde. Zvedá se však vítr a přináší mraky, z nichž občas proti nám vyrazí postavy, které jsou jako přes kopírák - vůdce s klientem, který je šťastný z dosažení vrcholu a současně trochu vystrašený z vývoje počasí. Nakonec proti nám v úplné mlze vycházejí naši kamarádi. Byli nahoře, ale prakticky nic neviděli. Dohadujeme sraz na Vallotce a pokračujeme dál. Hřeben je ostrý a zabloudit není kam. Otočit můžeme kdykoli. 

Náhle se oblačnost trhá a k obrovské radosti vidíme celý vrcholový hřeben. Dokonce vidíme nahoře nějaké lidi a už si libujeme, že nám udělají společnou fotku. Zrychlujeme tempo a v 08,51 jsme přesně podle plánu na vrcholu Mont Blancu

Máme obrovskou radost a rychle využíváme celkem slušnou viditelnost k focení. Kolegové na vrcholu jsou Korejci, kteří nás ochotně fotí. Vrcholová fotka se nakonec povedla velmi slušně. Za chvíli je však po radosti. Počasí se kazí a my rychle sestupujeme již prakticky ve viditelnosti tak 5-10 metrů. Nad Vallotkou musíme dělat rojnici, abychom chatu vůbec našli. Naštěstí Petr Fischer perfektně odhadl situaci a šel nám naproti. Jeho volání přehlušilo i alpskou vichřici, a tak jsme za chvíli již svorně seděli v legendární chatě Vallot, která mnoha lidem zachránila život a kde také řada lidí svůj život ukončila. Ze staré chaty zde není nic, nová chata je z nerezového plechu a v průčelí visí hrdá cedule, že rekonstrukce chaty stála 440.000,- Euro. Tato šílená cena působí tragikomicky. Chata je maximálně odolná, ale jinak nic. Žádné vybavení, žádný předmět, který by lidem v zoufalé situaci mohl pomoci. Možná je něco za dveřmi s číselným kódem, ale vy kód neznáte. A tak jediné, co zde dominuje, je naprostý bordel. Nejvyšší bordel v Evropě. Stohy odpadků, zbytky jídel, prostě totální bordel úplně všude. Z 80% jsou mezi odpadky použité termofólie, které nás celkem potěšily. Helča se do nich obratně zahrabala a my ostatní jsme se ujali funkcí třídičů. Třídili jsme folie podle velikosti a stupně opotřebení. Mezitím jsme také volali naše meteorology, kteří slibovali k večeru jasnou oblohu. Ta přišla až okolo 21,00 a to už nemělo smysl sestupovat. Z připravených folií jsme si udělali dvě krásná hnízda a od Maďarů, kteří zde bydleli již druhý den, jsme si půjčili stan a Žďárák. Nakonec jsme se zabalil do vlastních folií.  Každá trojice tedy měla celkem solidní bivak. Budíček nám obstarali horští vůdci s klienty. Pro tyto lidi použiji laskavé pojmenování Hovada, protože nemají žádný problém se po vás projít v mačkách, sednou si na vás a ti méně aklimatizovaní vás případně pozvrací. Jediné pozitivní na nich je, že když jdou nahoru, tak bude jistě dobré počasí. Tady si kontrolují vybavení a dohadují detaily, ale hlavně sem nakouknou proto, aby za své prachy něco viděli. Třeba skupinu Čechů, zahrabanou v hromadě jejich smetí...

  Vyskakujeme, vracíme věci a loučíme se s Maďary. Ještě za svitu čelovek uháníme na Dome de Gouter, kde je stopa opravdu zavátá a potvrzujeme si správnost rozhodnutí o nouzovém bivaku na Vallotce. Jdu první a hledám stopu podle ušlapaného sněhu. Ostatní hodně fotí, ale současně uhání za mnou.

Na hřebeni Bionnassay se poctivě jistíme, ale cesta ubíhá skvěle. Za 2,5 hodiny jsme v táboře. Na posledním úseku jsem se nechal spustit na dvou svázaných lanech a než kamarádi sestoupí, tak jsem navařil teplou vodu. Pak se vařilo ještě mnohokrát.. Balíme stany a sestupujeme ledovcem, který opět změnil svoji strukturu. Mosty popadaly, spoustu trhlin musíme přeskakovat

Nakonec i toto martirium skončilo a odpoledne docházíme na Gonellu. Kromě Petra a Helči se ubytováváme ve Winterroomu, který jsme si přejmenovali na Pelešárnu. Zítra nás čeká sestup do Courmayeru a je po trápení. Na tomto místě můžeme doplnit, že ještě odpoledne po našich stopách vyrazila dvojice Italů, kteří ledovcem prošli a po výstupu sestoupili do Francie. Všichni ostatní, kdo nastoupili po nás, výstup nedokončili a vrátili se ještě z ledovce Dome!

   Ranní sestup jsme začali svižně, ale asi za hodinu jsem si urval puchýř na noze o velikosti 4 cm. Zbytek cesty jsem se tedy trápil, ale na konci morény mi kamarádi vzali batoh a já jsem mohl zrychlit. Na Combalu již čekali mládežníci s pivem a hned bylo líp. Když jsem si navíc vyndal botičku z Koflachů, tak už mi nic nebylo.

Na zpáteční cestě si ještě Pavel zaskotačil v ledovcové řece a pak už jsme svižným krokem došli až k autům. Za 15 minut jsme již v našem kempu dávali chladit nápoje do řeky, stavěli stany a najednou bylo po všem. Výprava skončila. Měli jsem za sebou několik nádherných dnů s báječnými kamarády v krásných horách. Za celou dobu nikdo neřekl křivé slovo, nikdo neměl s nikým problém a vše bylo jako v krásném snu. Nezbývá než říct: "Díky kamarádi, díky hory." A někdy zase na viděnou.

Fotky najdete na:

http://jiskrajablonec.rajce.idnes.cz/Mont_Blanc_2015/