Dne 1. listopadu 2017 uplynulo již 9 roků ode dne, kdy své blízké a kamarády nečekaně opustil Standa Šilhán, kterému nikdo neřekl jinak než Vagón. Přezdívku si vysloužil za své neskutečné nasazení při výstupech od Skaláku po Himálaj, kdy se tradovalo, že řádí "jako utržený vagón."

Standa byl členem našeho oddílu, kde i přes nesporné kvality většiny lezců jednoznačně kraloval. Uskutečnil obrovské množství prvovýstupů téměř výhradně té nejvyšší obtížnosti, a to v Jizerkách, na písku u nás a v Sasku, ale i v Alpách. Vystoupil na čtyři osmitisícovky a mj. byl držitelem i prestižního ocenění Sněžný leopard. My starší jsme s ním měli řadu společných zážitků z lezení či setkání ve skalních oblastech, ale s nastupujícími lezeckými generacemi přibývá lezců, kteří Standu nepoznali a proto si tohoto vynikajícího lezce mohou těžko vybavit. Samozřejmě i u nás v Jiskře je spousta mladých lidí, kteří Standu neznají a právě pro ně jsme vymysleli akci s názvem Memoriál Standy Šilhána.

   Původní záměr byl uskutečnit lezeckou soutěž na způsob Skalního muže, padaly i další méně či více životaschopné nápady, ale nakonec jsme se rozhodli pro model, který asi dává největší smysl. Každoročně na začátku podzimu se vypravíme do oblasti, kde má Standa nějaké prvovýstupy. Pokusíme se vylézt nějakou jeho cestu nebo alespoň vylezeme na věže, na které nějaká Standova cesta vede.

   V roce 2017 se akce uskutečnila jako zkušební nultý ročník, kdy účastníky byli téměř výhradně členové Jiskry. 4. listopadu jsme v počtu 17 lidí vyrazili vlakem směr Malý Štolpich v Jizerkách. Po menším občerstvení ve Ferdinandově jsme vyběhli k Čarostřelci, kde sice Standa cestu nemá, ale jedná se o dominantní věž Malého Štolpichu. Navíc je to věž, na kterou jsem vylezl 109 x a kamarádi se rozhodli můj náskok stáhnout. Skoro nikdo si nenechal ujít příležitost zdolat mýtickou věž, přičemž Mišák Tregler hrdinně absolvoval veleúzkou Normálku, které se drtivá většina jizerských lezců z dálky vyhýbá. Od Čarostřelce jsme se vypravili k Modle, kde nejprve proběhlo důkladné občerstvení. Výstup na Modlu stejně jako na všechny ostatní věže nebyl úplně nejsnadnější, protože byla docela zima a hlavně vlhko. I tak za chvíli na vršku seděla docela velká skupina našich borců. Čas však pokročil a bylo potřeba se posunout dále. Na řadě byla Jeřábová skála. Tam Standa cestu má, ale ve stávajících podmínkách nemělo smysl se pokoušet o výstup. I tak hoši dali Gaudeamus, což není úplně lehká jizerská šestka. Na Normálku se Vašek Švarc ani nenavazoval. Dělali jsme, že to nevidíme. Naše poslední zastávka byla na Spárové věži, kde Vagón zanechal nejkrásnější cesty v rámci Malého Štolpichu. Ty opět pro svoji obtížnost nemělo ve stávajících povětrnostních podmínkách smysl zkoušet. Vzali jsme tedy zavděk cestami lehčími, ale padlo rozhodnutí se sem v létě vrátit.

   Krátký listopadový den nám naznačil, že je načase nádherný a podzimní hnilobou provoněný Štolpich opustit, a tak jsme u věže zapálili svíčku, letmým pohledem jsme se rozloučili s nádhernými Vagónovými cestami a nejkratší možnou (spíš nemožnou) cestou jsme vyrazili k Cimplovi, kde následovala společná večeře. Nádherný den s nádhernými vzpomínkami i čerstvými zážitky byl za námi. Z pohledů a slov mladších kamarádů jsem vyčetl, že vznikla nová tradice. Tradice nezapomínání na ty, kteří tu byly před námi a zanechali nám své dílo, které je současně výzvou. Standa toho stihnul hodně, a to dokonce "v dresu" Jiskry. Je dobře, že Jiskra na svého Vagóna nezapomněla.

P.S.: Víc fotek bohužel nemáme kvůli poruše špičkového fotoaparátu.

         Za připojené fotky děkuji Luboši Oujezdskému

Libor