Memoriál Standy Šilhána již má v našem kalendáři stálé místo, a tak jsme i letos 2019 vyrazili do Jizerek na Standu zavzpomínat. Šli jsme již potřetí, ale první ročník byl nultý, takže nynější akce byla 2. ročníkem. Podzimní lezecké poměry nám nedovolují bojovat o úspěch v některé ze Standových cest, ale bez nějaké vylezené cesty nikdy neodcházíme. Počasí také nebylo na opalování, ale Memoriál se koná za každého počasí. Den D nastává až 2. prosince, kdy máme nejméně kolizí s dalšími akcemi.

   Nedělní ráno na jabloneckém nádraží začíná báječnou akci. Počítáme ceny jízdenek, učíme se číst jízdní řády a já jsem si dokonce dokázal říct o zlevněnou jízdenku. Ještě levnější by byla zpáteční, což jsem se ale dověděl až po zakoupení té dražší. Paní za pokladnou mě správně odhadla a myslím, že se chtěla ptát, kde mám nějaký doprovod. Nechtěla věřit, že takového člověka pustí na výlet samotného, ale nakonec mi prodala tu levnější zpáteční jízdenku. Trochu z míry ji vyvedlo mé spropitné, které několikanásobně převyšovalo ušetřený rozdíl v cenách jízdenek. Ve frontě za mnou bylo slyšet nervozitu, protože na perón již se řítil expres od Tanvaldu. V něm byl zbytek kamarádů a navíc vlak chvíli postál ve stanici. Nakonec tedy odjeli i ti, které jsem u pokladny trochu zdržel. V Proseči přistupuje předseda revizní komise dr. Oujezdský, kterého naštěstí nenapadlo kontrolovat jízdenky. Já jsem tu svoji kamsi zastrčil.

   Při přestupu v Liberci jsem hodil do placu pár zážitků z mého krátkého, ale hektického působení u ČSD. Bohužel nezbyl čas na "posun trhem," ale tuto příhodu vám rád nabídnu na některém dalším setkání. Vlak jede na čas, rozbalujeme svačiny, otvíráme první lahváče a porovnáváme obsah placatic. Netrvá dlouho a vystupujeme na konečné v Bílém Potoce. Je chladné, ale příjemné dopoledne, pořizujeme první společnou fotku a vyrážíme směr Paličník. Při krátké zastávce v místních Potravinách nás čeká velmi milé setkání. Ve dveřích potkáváme Honzu Šmerdu, vynikajícího a významného jizerského lezce. Přivítání je velice srdečné a asi bychom si vydrželi povídat celý den, ale to musíme nechat na jindy. Tak tedy "určitě si zavoláme" a jde se dál. Na Bártlovce na nás čeká Standa Kolář se svojí bílou psí kamarádkou, jejíž jméno jsem zapomněl. Následuje další společná fotka a já se snažím u obsluhy zjistit, jak to bude vypadat až půjdeme zpátky. Je to jasné, bude zavřeno a my nedostaneme nic. Bártlovka je dnes celkem frekventovaný penzion a nějací výletníci asi nejsou moc velký byznys.Podle SPZ zaparkovaných aut je jasné, že jsou zde ubytováni hlavně cizinci a ti se vyplatí víc. Chápeme to, ale my pamětníci se stejně nemůžeme zbavit pocitu, že zase končí něco, co pro nás skvěle fungovalo.

   Od Bártlovy boudy stoupáme údolím Hájeného potoka a těsně před vodopádem odbočujeme k Mechové věži, na kterou vede tzv. nejhezčí cesta obtížnosti III v Jizerkách, Normální cesta ve východní stěně. Do stěny tradičně nastupuje jako první Vašek Švarc. Je zima, na policích sníh, ale Vencu nemůže zastavit nic. Cesta se navíc dá slušně odjistit, takže si Venca může dovolit i trochu krkolomné kroky. Za chvíli je nahoře a postupně dobírá Standu, Katy a Pavla. My ostatní se zatím hřejeme u malého ohýnku, který nám zařídil Právě Pavel - Sedlák. Do malé trhliny ve skále dáváme svíčku a smrkovou větvičku jako symbolickou vzpomínku na Standu Šilhána. Samozřejmě probíhá i mezigenerační diskuse o Standovi, o jeho cestách v Jizerkách i jinde. Mlaďoši ví, o čem je řeč. Sami jsou výborní lezci a právě cesty takových osobností, jako byl Standa, jsou pro ně tou pravou výzvou. V duchu mě napadá, jakou radost by asi Standa měl z takových skvělých následovníků.

   Kamarádi z Mechové slanili, balíme, všechno po sobě vzorně uklízíme a pomalu stoupáme na Paličník. Oujezďák a Yetti se kvůli nějakým povinnostem vrací zpět a já se s nimi srdečně loučím. Jsou to veteráni jako i já, ale na žádné akci nechybí.............

Cesta k Paličníku není místy příliš patrná, ale zem je zmrzlá, stromy bez listí a nálada v partě báječná. Netrvá dlouho a jsme u cíle. Paličník nás odměnil celkem hezkým výhledem, my sami jsme se pak odměnili dobrotami z útrob našich baťohů. Vytahuji i své radioamatérské nádobíčko, abych kamarádům ukázal nějaká spojení, ale slyším pouze německé stanice, které na moje volání neodpovídají. Až doma jsem zjistil, že mi po cestě upadlo uzemnění jednoho konektoru..

   Výlet se chýlí ke konci. Děláme poslední společnou fotku a kvapně opouštíme Paličník, kde přece jen dost fouká. Vyhodnocujeme situaci, kdy Bártlovka je zavřená a rozhodujeme se pro zrychlený přesun na vlak do Bílého Potoka s odjezdem v 15,50 hodin. Cesta z kopce docela ubíhá a vlak nakonec chytáme. Z Bílého Potoka do Raspenavy je ve vlaku samoobslužný provoz, a tak nastává opět kybernetický souboj s jízdenkovými automaty. Taháme všelijaké karty a pomocí Michala, který je z nás v této oblasti rozhodně nejdál, nakonec všichni jedeme s pocitem řádně zaplaceného jízdného. Stejně jsem se však chvíli nemohl zbavit dojmu, že jedu na kartu, která mi slouží ke slevě v prodejně hudebních nástrojů.

   První prosincová neděle roku 2019 byla nádherným dnem uprostřed báječné party a jistě byla i důstojnou vzpomínkou na našeho člena a kamaráda Standu Šilhána.

Fotky z popisované akce najdete na úložišti Rajče: