Okolo roku 1971 jsem s kamarádem Brokem i dalšími začal objevovat německé pískovce, o kterých jsme často slýchali zejména od Petra Prachtela. Brzy jsme přelezli řadu krásných cest hlavně v oblasti Falkenstein. V pozdějších letech jsem měl možnost  absolvovat hezké a často docela těžké cesty v oblastech Rathen, Bielethal, Schmilka,, Schrammstein a Torstein. Ale netušili jsme, že ta nejkrásnější věž je hned za hranicemi, co by kamenem dohodil...

Několik let po tom, co mě Brok opustil, jsem našel znovu báječného spolulezce a kamaráda do jakékoli nepohody. Stal jsem se parťákem Péti Němce, který v Jizerkách hravě přelézal stěny, kterým se většina lezců spíše vyhýbala. A právě Péťa a jeho frýdlantští kolegové mě vzali do oblasti Zittauergebirge - Žitavské pohoří, do kterého kromě Oybinu spadá i Jonnsdorf. Na jednom z velkých zájezdů. který jsme absolvovali s autokarem, kde nemalou část nákladu tvořily "družební sudy s Vratislavem" jsme začali dobývat právě Zittauergebirge. Nejprve jsme vystoupali gigantickou spárou na samotný hrad Oybin a hned potom udělal Petr prvopřeskok věží Zwilling (Dvojče). Když jsem za ním skákal skoro 5 metrů na protější věž do silně ukloněné stěny, nechápal jsem, jak jsme se tam mohli udržet. Dopadlo to dobře a šlo se na Jubileumturm. Od posledního kruhu rajbuňk cca 10 metrů...A bez lezeček s lepičkou...

A pak jsme se seznámili. Chlapi nás zavedli k věži Kelchstein (Kalich) a já jsem hned věděl, že nebudu mít klid, dokud se pohodlně neusadím na jejím vrcholu. Patnáctimetrový válec na relativně úzkém podstavci nepřehlédne nikdo. Tato věž nedala spát generacím lezců a její nádheře jsem podlehl i já. Tehdy jsme s Petrem vylezli nejprve silně převislou spáru (na 1. fotce vpravo v pozadí) na Kelchsteinwächter (Strážce Kalicha). Je hodnocena VIIc a kupodivu jsme se na ní moc nenadřeli. Pak začalo pršet, takže na samotný Kalich jsem se dostal až o mnoho let později. Výstup není snadný, ale pro trénovaného lezce nepředstavuje žádné nepřekonatelné komplikace. Ještě dnes vzpomínám, jak se mi tehdy nechtělo dolů - je to magické místo, na kterém nám není dáno usednout příliš často.

Je rok 2014. S Katy Tichákovou jedeme ze školení o usazování jistících prostředků, které se konalo na Obervégerech. V Rynolticích mě napadá, že se zajedu podívat na Kalich. Odbočuji tedy doprava na Lvovou a za ní na kopečku opět doprava na Petrovice. Po průjezdu hranice zahýbáme po několika serpentinách doleva na Lückendorf. V táhlém sjezdu tam na pravé straně stojí Kelchstein i se svým strážcem. Opět stojím před věží, která pro mě znamená strašně moc. A opět odhaduji, jestli jsem připraven se s ní utkat. Věřím, že někdy po důkladné přípravě snad ano. I proto píši tento příspěvek, protože vím, že svůj Kalich má každý lezec. Je na vás, zda se vypravíte na setkání s tím "mým" Kalichem nebo s některou z věží v okolí. Pod Kalich se jistě budete vracet, dokud na něm nestanete. A pak se tam budete vracet ještě raději. Tak držím palce. Všechny