V sobotu 4.2.2012 se v Bedřichově uskutečnil již 58. ročník štafetového závodu horolezců v běhu na lyžích. Účastníky přivítalo mrazivé, ale krásné počasí. Ještě při startu závodu v poledne bylo - 18 stupňů, a tak závodníci, pořadatelé, doprovod i diváci během chvíle připomínali pestrobarevné, částečně veselé a křehké rampouchy.

Sestava jednotlivých štafet jasně dokumentovala, že pro řadu týmů je umístění na tradičním závodu vysoce prestižní záležitostí. Na soupiskách se objevili i někteří současní a bývalí reprezentanti v běhu na lyžích, kteří mezi sebou sváděli nemilosrdné souboje o přední umístění. Naštěstí se stále ještě na start staví i pravověrní horolezci, kteří závod absolvovali z pouhého nadšení a bez jakýchkoli ambicí urvat "místo na bedně." Naše Jiskra (a řada dalších oddílů) postavila právě takové borce, pro které závod před téměř 60 lety vznikl. Tomáš Krutský, Michal Tregler a Renda Mašín (zleva) nejsou závodníky v běhu na lyžích. Přesto každý na svém úseku zabojoval o co nejlepší umístění a každý odevzdal své maximum.

Tomáš první úsek rozjel velmi dobře a i přes "tupé" lyže předával na 14. místě

Předávka mezi Tomášem a Rendou. Renda bohužel neměl mnoho času na přípravu, protože v době startu závodu ještě čekal v autě v koloně v Janově nad Nisou. Nakonec se na Bedřichov probojoval přes Hraničnou

Finišmanem, který přebíral štafetu od Rendy, byl Michal Tregler. Patří sice k nejmladší generaci bruslařů, ale na svém úseku se převtělil do bojovného klasika

K závodu o putovní Zlatý cepín se přihlásilo 36 štafet. Některé byly vyloženě běžecké, jiné disponovaly alespoň jedním špičkovým běžcem a ty další byly ryze horolezecké. Mezi ně patřila i Jiskra Jablonec, která po absolvování 3x10 km obsadila důstojné 28. místo. Coby předseda klubu (doprovázený panem doktorem Oujezdským) jsem měl opravdovou radost z nasazení našich kamarádů i z jejich umístění na věhlasném závodu. Všem třem borcům touto cestou ještě jednou děkuji za to, že se ve jménu Jiskry Jablonec postavili na start Cepínu, a že na trati odvedli maximum. Ještě dlouho nezapomenu na Rendu, který po dojetí svého úseku rozjímal o kvalitě a kvantitě své přípravy, a později po vychladnutí mi přislíbil účast na dalším ročníku. Co k tomu dodat?