V sobotu 13. ledna vyrazilo 8 členů Jiskry a jeden náš kamarád na expedici Sněžné věžičky 2018. V elitní sestavě tvrdých chlapů nechybělo jedno děvče, konkrétně Páťa Švarcová, která však většinu z nás výkonnostně převyšovala (mě tedy zcela jasně). Až na Rozmezí jsme dorazili celkem v pohodě, i když v té době byly Jizerky celé potažené ledem. Ti, kdo promazali, měli již krásně protažené svaly, jakoby na věžičky už alespoň šestkrát vylezli. Spojka na Černou horu byla prošlapaná velmi špatně, takže zde došlo k prvním ztrátám na materiálu, konkrétně prošlápnutí lyže. Tato maličkost nás však nemohla zastavit, výškoměr již dávno překročil 1000 m.n.m. a adrenalin nás hnal stále výše. Za chvíli jsme stáli na úpatí Sněžné věžičky.  Boban se okamžitě pustil do souboje se zrádnou JV stěnou a v lyžařských botách se pořádně zapotil. Nakonec stěnu zdolal, i když pro jistotu jsme mu dole vytvořili speciální dopadovou plochu. Sestup by asi vedl k využití této plochy, a proto jsme raději přes vrchol přehodili lano pro spuštění našeho statečného bojovníka. To již však druhá část výpravy z nedaleké vyhlídkové věžičky pozorovala východní stěnu Sněžné hlavičky, která měla prověřit sílu našeho kolektivu a hlavně ověřit, zda do vrcholového družstva byli vybráni ti opravdu nejlepší. Po připojení Bobana ke zbytku výpravy se šlo bez otálení na věc, protože frontální porucha na SZ Jizerek avizovala fatální změnu počasí (poruchu jsme nakonec vyhodnotili jako startování nočního osvětlení ve sklenících u Bogatynie, kde ve velkém pěstují květák...).

Po krátké prohlídce Venca Švarc nastoupil do stěny, kterou dosud znal jen z leteckých snímků. Postupoval rychle, což bylo dáno asi tím, že měl na nohách boty na běžky..Stěnu za poctivých jizerských V. zdolal báječně. Přiznám, že se nám ulevilo, ono to fakt jednoduché nebylo. Po zapsání Hore Zdaru 2018 jsme opět pomocí přehozeného lana dostali kamaráda zpět na zem a nastala druhá - návratová - část expedice. Jarda Hons vyrazil napřed zatopit na Kristiánově a my jsme se po zformování a přepočítání členů na Rozmezí vydali za ním. Již kousek pod Jägerovým pomníkem jsem dojel turistu, který měl s bídou polovinu mé rychlosti. Chtěl jsem ho objet, ale pán stačil upadnout těsně přede mnou, takže po zaháknutí lyží jsem i s ním skončil o 50 metrů níže v lese na druhé straně. Tam se ten borec rozhodl, že s lyžováním končí a zbytek cesty absolvoval pěšky.

Na Kristiánově jsme roztopili vše, co se dalo a začali jsme s doplňováním sil, které jsme vynaložili na lezeckou část expedice. Po podzimní inventuře mi zbyla spousta ingrediencí, vhodná na uvaření posilujících nápojů. Při báječné debatě okolo společného stolu nám večer perfektně utíkal a nakonec nezbylo, než vyrazit na zledovatělou zpáteční cestu. Cesta byla opravdu nehezká (asi 3 cm ledovatky), a tak i zde došlo k menším ztrátám na materiálu (hůlky apod.). Domů jsme však nakonec dorazili všichni v pořádku s pocitem nádherně stráveného dne ve společnosti fantastických kamarádů. Tak Hore Zdar 2018 !

Libor