Polovina ledna je ideální dobou pro lezení v Jizerkách. Není zbytečné vedro, neštípou komáři a fronty pod skalami se rozhodně netvoří. Proto jsme se s Michalem Treglerem narychlo dohodli, že vyrazíme na Čarostřelce v neděli 18. ledna. V podhůří v okolí Hejnic nebylo po sněhu ani památky. Ale výše bylo jasné, že Čarostřelec leží těsně nad hranicí sněhu. Nad Rauschekovou cestou bylo o zábavu postaráno. Klouzali jsme a bojovali o každý metr, protože pod sněhem se samozřejmě skoro po třech metrech vždy skrýval nějaký podélně položený osmekaný klacek. Ale nakonec jsme stáli pod nástupem na Východní hranu Čarostřelce. Naštěstí

nástup byl skoro suchý, ale pod vrškem a na výlezu bude veselo - sníh je mokrý a na skále krásně drží. Po dotyku rukou pak okamžitě vzniká nádherně klouzavá ploška. Ale to není nic nového, tak se jde na věc. Mišák bez nejmenších potíží nastupuje a za chvíli je u kruhu. Tím končí nebezpečí pádu na zem. Další postup spárkou ho trochu zdrží, protože je potřeba vše přiměřeně očistit. Na konci spáry je pak krok, který je rozhodující vždy, když je police pod sněhem. Ale Mišák za chvíli se zatajeným dechem cvaká skobu ve vrcholové stěnce a já vím, že je vrchol náš. Bývaly doby, kdy jsem tam v zimě padal, ale nakonec jsem to vždy přelezl. Proto si dovoluji bez problémů tipovat na úspěch. Na první pokus to však nejde, ale na třetí už je jasné, že jsme uspěli. Michal štanduje a já mu posílám oblečení a slibuji, že dlouho zdržovat nebudu. Za chvíli také nastupuji. Ke kruhu jsem doslova vyběhl, ale potom nastupuji do žlábku, který zůstal za parťákem pěkně kluzký. Ale to mě nechává v klidu, protože mám lano před sebou. Netrvá dlouho a stojím pod vrcholem u skoby. Chystám si terén, ale nakonec se nahoru škrábu úplně jinak než jsem chtěl. Prostě to je zasněžené a moje letité zkušenosti s touto cestou moc nepomáhají.

Michal si udělal štand trochu níže než u slaňáku. Vracím se ještě jednou a poctivě čistím stup na skobou. Za chvíli v něm stojím a noha drží. Krok nahoru, pravou nohu za hranu a i já stojím na vrcholu Čarostřelce. Vím pokolikáté, ale to není důležité. Podstatné je, že jsem tu zase s báječným kamarádem a výborným lezcem. Chvíli pozorujeme Hejnickou kotlinu a vzájemně se dělíme o společné pocity. Ani se nám nechce dolů, ale v lezečkách tady dlouho být nemůžeme. Koukneme ještě do vrcholovky, zda máme Hore zdar. Nemáme, Hejničáci tu byli před námi. To ale nebyl sníh a bylo tepleji...

Po chvíli v klidu slaňujeme, balíme a sestupujeme na slavný Rauschek weg. Po cestě samozřejmě bojujeme na blátivém polozasněženém svahu s rovnováhou a občas prohráváme. To nám ještě vylepšuje naši báječnou náladu. Škoda, že je zavřeno u Cimpla i na Zátiší. Tam bychom to mohli zatepla oslavit Ale to jistě stihneme jindy.