Oddílový zájezd na Bořeň jsme plánovali již asi dva roky, přičemž trochu netakticky jsme se snažili termín přizpůsobit co nejširšímu počtu lidí. Letos jsem však na jedné schůzi navrhl, že si prostě stanovíme pevný termín a jedeme. Tak to naštěstí také nakonec dopadlo.

     Logistika v Jiskře je na velmi vysoké úrovni, což se projevilo i v přípravě našeho zájezdu. Při jedné naší cestě s manželkou do Chebu jsme se zastavili na Bořni obhlédnout terén. Zjistili jsme, že bivakování není žádný problém, hospoda jede i díky Covidu pouze na půl plynu, a také že paní hospodská nám v případě aviza připraví něco na zub a na zapití. Bez konzultace s manželkou jsem také konstatoval, že sedmdesátiletá paní Mužíková má rysy i figuru zachovalé čtyřicátnice, což bude mít jistě velmi příznivou odezvu u našeho světově známého znalce žen. Moje domněnka se později potvrdila.

    Zájezd byl naplánován na začátek října. Podle dohody jsem paní Mužíkové zavolal, že přijedeme, což ji možná potěšilo a možná také vyděsilo. Během pobytu jsem usoudil, že spíše vyděsilo. V pátek 2. října jsem se prokousal tradičními omluvenkami, kterých naštěstí nebylo moc, zabalil jsem cajk a vyrazil k sousedovi Mlejnisovi, se kterým jsem jel. Po cestě jsme hltali zprávy o pohybu Venci Švarce, který dostál své pověsti slavného cyklistického závodníka a vyrazil na galuskách. Jeho výkon je obdivuhodný nejen pro vzdálenost asi 150 km, ale také pro nutnost překonat spousty objížděk, protože Venca nedostal doprovodné vozidlo a musel se tedy vyhnout dálnicím. Stejně byl na Bořeni dříve než my.

     Po našem příjezdu na místo jsme se srdečně přivítali s již přítomnými kamarády i s paní Mužíkovou, která samozřejmě neuvěřila mému avizu a projevila se jako velmi nedostatečně připravená. Její skromné zásoby (to myslím vážně, měla zásobu 20 piv) jsme prakticky hned zlikvidovali. Naštěstí jsme byli připraveni, za chvíli již hořel oheň, na který nám naopak paní hospodská vydatně přispěla otopem, a netrvalo dlouho a pod ztemnělými znělcovými stěnami zazněly první tóny country a dalších hudebních směrů. Večerní idylku nám zpříjemnila zajímavá dvojice, která se vynořila ze tmy a přisedla k nám. Pán v mých letech, paní asi o dost mladší. Oba sympaťáci, bez jakékoli výbavy. Zpívali s námi až do konce a u ohně s našimi nejmladšími pod vypůjčenými dekami také strávili noc. Když jsme vstávali, tak se právě vraceli z Bíliny, kam ráno zaběhli pro láhev slivovičky, aby se s námi vyrovnali za naši pohostinnost. Pak zase zmizeli v lese. Bůhví, u kterého ohně stráví třeba dnešní noc.

     Časně zrána také začali přijíždět další kamarádi a již okolo deváté nás byl pořádný dav. Všichni nažhavení, a tak vzhůru do stěn. Trochu jsme se prali s orientací, protože jediný z výpravy jsem tam v minulosti byl já, a to přesně před 48 lety. Nakonec vše dobře dopadlo, rozdělili jsme se do skupin a každý si vybral sektor podle chuti. Samotné lezení bylo v pohodě. Počasí nám přálo a i s nezvyklým fonolitem jsme se za chvíli spřátelili. Díky Mlejnisovi si nejlepší z nás vylezli opravdu hodnotné a dlouhé cesty, kde jak říká klasik „ani oko nenalezne oporu.“ Během dne se připojil i Yetti s Helenkou, přičemž právě Pepa se projevil jako znalec oblasti. Po srdečném rozloučení s dosavadním parťákem Majkrobem jsem se stal členem Yettiho úderné trojky, kde první na laně byla Helenka. Ve skalách jsme vydrželi prakticky až do tmy.

    Ke konci dne jsem u paní Mužíkové objednal 23 řízků. Moje objednávka ji trochu zaskočila, ale postavila se k ní čelem a poslední řízky dopékala právě ve chvíli, kdy se naše úderná trojka vracela. Bohužel ji stání u plotny a dýchání spáleného tuku zmohly natolik, že Yettiho neodolatelné dvoření ponechala bez pozitivní reakce. Mlaďoši už byli po večeři, hodnotili skončený den a plánovali program na neděli. A pak už zase obvyklý program. Zlikvidování zásob paní Mužíkové, která byla připravena lépe, ale nikoli dostatečně, zapálení ohně a spousta muziky. Kromě mé včerejší kytary zazněla i kytara Yettiho, basa v rukách Péti Krulicha a hlavně saxofon Helenky, který s ní už objel snad všechny lezecké oblasti.

     V noci přišla dešťová přeháňka, která vyhnala spáče, kteří leželi okolo ohně. Naštěstí okolo hospody je opravdu hodně přístřešků, takže jsme se v pohodě vešli. Navíc řada lidí spala v autě, rodina Vaška Švarce a Majkroba dokonce v luxusních obytných vozech. Nepršelo naštěstí moc, ale pro podmínky na Bořeni bylo docela vlhko. Přemýšlel jsem co dál a za chvíli bylo jasno. Míra Havrda a Honza Klimeček mě naložili do auta a jeli jsme do Bíliny na pumpu na teplou snídani. Výborný nápad.

     Po našem návratu už byli prakticky všichni na nohách a po snídani. A byl i další program. Jedeme do Tisé. A tak jsme jeli. V Tisé začínáme pivkem a polévkou a přesouváme se do stěn nad parkovištěm. Skoro všichni zdolávají krásné cesty, Helenka vyvádí báječnou cestu přes 3 kruhy a Mlejnis nějakou VIIIb nebo VIIIc. Jenom já se flákám. Přebírám starost o děti, kterým strejda Mlejnis vyrobil houpačky a pozoruji cvrkot okolo. A jsem moc rád, jaké báječné kamarády mám.

     Výlet na Bořeň a do Tisé byl nádherný. Chybělo mi sice pár oblíbených parťáků, ale skloubit program pro celý oddíl se prostě nedá. Každopádně parta, se kterou jsem strávil víkend, byla fantastická a já se moc těším na další společné akce.

     Z praktické stránky bych měl asi doplnit, že při lezení by bylo opravdu vhodné používat přilbu, volných kamenu je na Bořeni docela dost.

     Co se týká zmínek o paní hospodské. Rozhodně ji nepomlouvám. My jsme ji viděli očima zákazníků v tradičním podniku. Ale hospoda na Bořeni tradiční podnik není. Paní vedoucí definitivně končí, proto již nedrží žádné zásoby. Navíc je konec sezony a Covid.. Z krásné hospody si její vnuk chce udělat klasický rodinný dům a v současnosti o provozu pohostinství neuvažuje. Místo pro bivak asi nebude žádný problém, ostatní věci budou napříště ve vlastní režii

Bohužel se mi nedaří otočit fotky, které byly pořízeny na výšku. Proto pár fotek z lezení najdete na našem Rajčeti, odkaz:       https://jiskrajablonec.rajce.idnes.cz/BOREN_2020/