V sobotu 3. 11. jsme uspořádali 1. ročník memoriálu Standy Šilhána. Po loňském roce na Štolpichu byl letos vybrán Stržový vrch a Kopřivník. Ze seznamu Standových cest byla vzhledem k obtížnosti i šance na zdolání některé z nich.

Hlavní skupina měla tradičně sraz ráno na hlavním vlakovém nádraží v Jablonci, kde se přidalo i pár kamarádů z HK Jizera. Celkem nás čítalo asi 10 lidí.

V Oldřichově v Hájích naše první kroky směřovaly do světoznámé restaurace „U Kozy“. Hlavním důvodem bylo, s ohledem na páteční déšť, probrat finální destinaci sobotního program. Po lehkém občerstvení padla proti původnímu plánu volba na směr Zvon a okolí. V průběhu krátkého posezení se mimo jiné o naši zábavu starali náš předseda Libor a samotný Koza (mimochodem Liborův spolužák..). Většina vtipů není publikovatelná ani po 10h večerní (případně pouze pro otrlé kamarády).

Krátce po stoupání z Viničné cesty jsme zaslechli sirény oznamující hasičům nutnost zásahu. Bohužel to bylo tak a jejich cílem bylo doutnající listí poblíž Zvonu. Někteří členové pomohli dorazivším hasičům s vynáškou hadic a asi po necelé půl hodině se hasičům podařilo doutnající listí v kořenech zcela uhasit. Vysoce pravděpodobně se stále jednalo o pozůstatky požáru po ohni před 3 týdny! Plyne z toho ponaučení, že v případě sucha jako tento rok, je nesmysl dělat oheň v lese. Natož samozřejmě v CHKO, resp. NPR Jizerskohorské bučiny.

Vzápětí dorazili další kamarádi ze spřízněných oddílů a celá skupina pokračovala k Ostré věži. Někteří již nedočkavě obhlíželi skály s nutkáním lezení ze všech stran, ale podařilo se nám je svolat aspoň na společnou fotku.

K lezení došlo až na nedaleké Žábě. Majk, než se stačila Katy rozhlédnout, doslova vyběhl nahoru i dolů. Bylo to tak rychlé, že úplně přesně nevědí kudy, ale shodli se na variantě Jižního komínu.

Kamarádovi Liborovi Nezkusilovi padla do oka údolní spára, která i vzhledem k pošmournému počasí mu nevytvořila žádnou velkou překážku a brzy mohl začít dobírat další kamarády ze štandu nad klíčovou spárou.

Mně a Standovi se lezení ve velké skupině nezamlouvalo, tak jsme se vydali na samostatný výlet směrem na Ostrý hřeben. Prodírali jsme se houštím a mlhou a narazili i na zmenšenou variantu skály Nos.

Katy s Majkem pokračovali na Ostrou věž. Zde vystoupali Normální cestou za V, kde ale užijete i kus jizerského morálu. Jak je známo, jedná se o zdatné lezce, takže se zanedlouho mohli radovat na vrcholu.

Pak se vrátili i s Vencou ke Zvonu, kde již byl od hasičů klid a Majk se vydal Normální cestou – Dvojspárou. V panujícím sychravém počasí to byl udatný výkon.

Protože se stmívalo, do další cesty se již nepouštěli a vydali se zpátky ke Kozovi.

Se Standou jsme byli u Kozy o dost dříve, tak jsem ho nechal jít na vlak a sám se vydal zdolat Gorilu.

Poté jsme všichni poseděli hospodě, většina se odebrala na vlak ke svým domovům.

Jen společně se Vencou a Páťou jsme ještě zůstali, s tím, že pak půjdeme přespat ke Kozlovi a případně i zdolat Kozí jehlu. Cesta nocí ke Kozlovi byla nekonečná, ale po necelých 2 hodinách jsme byli na místě bivaku.

Ráno již nebylo takové odvahy na lezení na Kozla a přeskok na Kozí jehlu, tak jsme vyrazili pěšky přes Poledník do Bedřichova.

Je nutno shrnout, že i přes nepříznivé počasí byl 1. ročník memoriálu Standy Šilhána vydařený.

Aleš Bobek